The Story Of Jamaican Music
Šluk......a Fuk :)
Šluk a Fuk - úplně střízlivý jamajčani

Jamajka je domovem marihuany. Zde vzniklo reggae a to se ve světě stalo synonymem vyhulenosti. Zmapovat historii tohoto stylu bychom si asi nikdy netroufli. Proto jsme se pořádně rozhlédli okolo, až jsme objevili jeden výborný čtyřkomplet CD a knížky o historii Jamajské hudby. A bylo vyhráno. Hudbu vám popsat neumíme, ale textem v knížce jsme se inspirovali. Je to velmi zajímavé čtení. Malá ochutnávka právě začíná.

Všechno začalo paradoxně druhou světovou válkou. Ta změnila úplně všechno. Urychlila i rozpad Britské Říše, která byla na pokraji rozpadu už dávno před ní. Tehdy Británie začala, pod nátlakem svých bývalých kolonií, podporovat jejich nezávislost. V roce 1962 už si Jamaica vládla sama, i když byla ještě stále členem Britského společenství. To se samozřejmě odrazilo i na podobě jamajské kultury, a hudby obzvlášť. Ve stejném roce se vylíhnul i nový druh hudby, ska, ve kterém se odrážely pocity nově nabyté svobody a který byl přesně tím, po čem toužili obyčejní lidé.

Bob Marley

Právě do téhle doby se narodil mladý Robert Nesta Marley, pro kterého byl tenhle boom nezávislosti ohromně inspirující: výsledkem téhle inspirace jsou nádherné songy, které známe asi my všichni. Díky jeho nepochybně obrovskému talentu se mu podařilo vynést nahoru svéráznou kulturu jamajského ghetta a seznámit s ní i okolní svět - stal se tím jakýmsi reprezentantem jamajské hudby. K dalším "reprezentantům" patřili tou dobou i big bandy, jako například orchestr Erica Deana, které ale "pouze" kopírovali své americké kolegy. A protože změny probíhaly i v Americe, kam tou dobou mířili i jamajčané za prací a přiváželi si s sebou domů kromě peněz i nové hudební inspirace, brzy se v Kingstonu začala objevovat taková jména, jako Count Smith nebo Count Joe a začaly se otvírat i první kluby a celkově se zrodil hudební průmysl jako takový. Začátkem 60. let se v Americe zrodil klasický rock and roll a protože jamaičané nemohli zůstat pozadu, vytvořili si svoje cover verze, které byly takřka identické s těmi americkými. Mimo to se ale už ve velké míře hrálo ska, které si brzy oblíbila i mládež v anglických velkoměstech, kam začaly jezdit turné jamajské sound systémy i pouliční bluesové kapely a kde se začali jamaičané pomalu usazovat a měnit tak pomalu ráz anglické hudební tradice. Ska kluby byly v každém větším městě, ska vstoupilo i do oficiální hitparády a ska hity se prodávaly v milionových nákladech - zkrátka vlna ska zasáhla celou Anglii.

Každý, kdo na Jamajce tou dobou měl jenom trochu hlas nebo udržel v ruce kytaru, dělal do ska, ale ne každý to uměl tak dobře, jako Bob Marley, který v první polovině 60. let vydal své první desky, i když zatím jako člen The Wailers. Tehdy se také na hudební scéně objevil Lee Scratch Perry, který tou dobou pracoval také jako producent v nahrávacím studiu. Ska bylo opravdu všude a jeho rychlé a jásavé rytmy začaly už pomalu unavovat. Bylo na čase to změnit. Nejenom tempo a náladu songů, ale i způsob a techniku jejich nahrávání - koncem 60. let už všechna studia používala vícestopá nahrávací zařízení. Měli to na triku hlavně tito tři pánové: Edward Bunny Lee, již zmiňovaný Lee Scratch Perry a King Tubby, otec dubu. Začali měnit tempo nahrávek, často si pro nedostatek studiových hráčů vybírali spoluhráče na ulici. Odtud také pochází název nového hudebního stylu, reggae, který vznikl jako zkomolenina od streggae, což je slangový název pro prostitutku.

Lee Perry se během pár let osamostatnil a začal produkovat hity Desmonda Dekkera nebo třeba The Untouchables. Někdy v roce 1969 se dal dohromady s Bobem Marleym and The Wailers, se kterými se znal už z předchozích nahrávacích sezení a dal tak vzniknout úžasné spolupráci, z které vzniklo spoustu hitů.

Sedmdesátá léta přinesla ještě výraznější zpomalení tempa a reggae přešlo do své další fáze. Tehdy proniklo i do filmu režiséra Perry Henzella “The Harder They Come" - soundtrack z něho a album “Catch A Fire" od Wailers se záhy staly kultovní záležitostí pro všechny, kteří zatím o reggae neměli ani páru. O další zvýraznění a oblibu reggae se zasloužil určitě i rok 1972, kdy Bob Marley podepsal smlouvu s Island. Od té doby už reaggae a dub hity ze studia Channel One bořily přední příčky hitparád. Songy od Mighty Diamonds, Gregory Isaacse, Sly and Robbieho, Black Uhuru nebo Junior Delgada prohoupaly atmosféru sedmdesátek a zasáhly i posluchače let osmdesátých, kdy reggae inspirovalo i další hudební směry, jako třeba hip-hop.

Reggae tady bylo i v letech 90. a je tady pořád - všechno co musíme, je poslouchat a porozumět. Tak se trochu snažte, stojí to za to...

text: TOM

*** Späť na menu Všichni kouří trávu ***